PROGRAM PRO TRVALÉ UDRŽENÍ ZDRAVÉHO ZRAKU

Ačkoliv medicína udělala za posledních sto let neuvěřitelné pokroky a umí vyléčit choroby, o kterých to před pár lety ještě nikdo nepředpokládal, existuje oblast, kde si většina lékařů neví rady a vlastně se ani o skutečnou léčbu nepokouší - naše oči.

Je samozřejmě pravda, že vám lékaři ve většině případů pomohou vidět ostře - tím, že vám předepíší brýle, které pak budete postupně měnit za silnější, jak se váš zrak bude zhoršovat.

Přitom už před sto lety objevil americký oční lékař William Bates, že oční svaly lze velmi snadno trénovat a spolu s prací na psychice tak dosáhnout významného zlepšení zraku. Jeho metoda, od té doby vylepšená a rozšířená řadou jeho následovníků, již ve světě pomohla desetitisícům lidí.

Pokud i vy patříte mezi osoby, které se nechtějí smířit se stavem svého zraku, a věříte, že třeba i bez brýlí lze vidět lépe a jasněji, jste na správné (internetové) adrese. Najdete tu nejen informace o tom, jak oči fungují, jaké jsou příčiny vzniku očních vad a nemocí a možnosti jejich léčby, ale i tipy na cvičení zraku, osvědčené pomůcky a potravní doplňky, které vám mohou pomoci ve vašem úsilí získat a udržet si zdravý a fungující zrak.

Anatomie oka

Oko je nejdůležitějším smyslovým orgánem našeho těla - umožňuje nám totiž přijímat více než 90% informací o okolním světě. Protože však zároveň jde o jakési prodloužení mozku (nejdůležitější část oka, sítnice, vzniká přímo vychlípením mozkové tkáně), jej proces vidění úzce propojen s naším vědomím, myšlením a emocemi.

Abychom mohli dobře pochopit, jak funguje proces vidění a jak vznikají jednotlivé oční vady a nemoci, je v první řadě potřeba znát anatomii a fyziologii tohoto orgánu.

Oko je tvořeno oční bulvou (bulbus oculi), která je uložena v očnici na tukovém polštáři. V něm se také může za pomoci očních svalů otáčet. Proti poškození zvenčí je chráněna víčky, řasami, ale také slzami, které jsou produkovány slznou žlázou.

Stěnu této oční koule tvoří tři vrstvy: zevní vazivová, která vytváří rohovku a bělimu, střední cévnatá a vnitřní nervová, tzv. sítnice. Uvnitř oční bulvy je sklivec a před ním oční čočka.

 

Rohovka a bělma

Vazivová vrstva je tvořena na přední straně z průhledného vaziva, kterému říkáme rohovka (cornea). Nemá vlastní cévní zásobení, její výživu, zvlhčování a odvod toxických metabolických zplodin proto zprostředkovávají slzy. Pro dobrou kondici rohovky je proto velice důležité časté mrkání, při němž se slzy uvolňují. Rohovka má rovněž jednu důležitou funkci: spolu s oční čočkou se podílí na lomu světelných paprsků, který je nutný pro správné zaostření.

Bělima (sclera) tvoří zbytek povrchu oční koule. Je tvořena neprůhledným vazivem, do kterého se upínají okohybné svaly.

Cévnatka a duhovka

Prostřední vrstva oční koule je v zadní části oka tvořena cévnatkou (choroidea), která obsahuje velké množství cév a pigmentových buněk. Vpředu přechází v řasnaté tělísko (corpus ciliare), v němž je uloženo hladké svalstvo. Na něj je pak pomocí vláken zavěšena oční čočka.

Pokračováním řasnatého tělíska je duhovka (iris), v níž jsou uloženy pigmentové buňky. Právě ty pak vytvářejí charakteristické zbarvení našich očí: pokud je jich málo, duhovka se jeví jako modrá, při větším množství pak zelená, hnědá až téměř černá (ta se ale u bělochů se nevyskytuje). Pokud ovšem pigment zcela chybí, např. u albínů, prosvítá zevnitř cévnatka a oči se jeví jako červené. Barva očí se může také do určité míry měnit - pokud je duhovka málo prokrvená, například při nemoci či po probdělé noci, viditelně zesvětlá.

Duhovka zároveň vypovídá mnohé o našich tělesných i duševních procesech - pomocí tzv. irisdiagnostiky se z ní dá vyčíst řada informací o našem zdravotním stavu. Americký psycholog Deny Jackson zase studiem zvětšených fotografií duhovky vytvořil novou typologii osobnosti.

Uprostřed duhovky se nachází otvor, tzv. zornice (pupila), jehož velikost se pomocí dvou svalových systémů nezávislých na naší vůli může měnit a tím regulovat množství světla procházejícího dovnitř oka. Změna šířky zornic přitom může nastat jak vlivem světelných podmínek (jasné světlo vyvolá jejich stažení), ale rovněž i intenzivních emocí. Je například známo, že zamilovaným lidem se při pohledu na objekt jejich touhy zorničky rozšiřují.

Sítnice

Nervová vrstva, která zevnitř pokrývá celou oční bulvu, se nazývá sítnice (retina). Jak už jsme zmínili, vzniká jako výchlipka mozku v podobě očního pohárku, a v závislosti na ní pak vznikají všechny ostatní části oční koule. Nitroděložní život je ovšem na vznik složité struktury sítnice příliš krátký, a její vývoj je tak dokončován ještě v průběhu prvního roku života dítěte. Některé výzkumy přitom naznačují, že důležitou roli přitom hraje dostatečná vizuální stimulace. Miminka, která neměla dostatek zrakových podnětů, mohou mít strukturu sítnice mírně odlišnou.

Samotná sítnice má několik vrstev. První z nich obsahuje pigmentové buňky, za ní následuje vrstva tzv. světločivných buněk, tedy tyčinek a čípků, pak vrstva bipolárních nervových buněk a nejhlouběji vrstva tzv. buněk gangliových, jejichž výběžky spolu vytvářejí zrakový nerv.

Tyčinky jsou buňky, které se uplatňují především za šera - umožňují totiž černobílé vidění. Obsahují pigment rodopsin, který se při dopadu světla rozkládá. Při tom vzniká elektrický impuls, který je optickým nervem veden do mozku. Ve tmě se poté rodopsin opět regeneruje. Pro jeho tvorbu je přitom nezbytný především vitamin A - pokud ho má člověk nedostatek, začíná trpět šeroslepostí, za plného světla není ovšem jeho schopnost vidění narušena.

Při dostatku světla se totiž uplatňuje barevné vidění, které zajišťují tzv. čípky. Ty obsahují tři různé pigmenty a díky tomu jsou citlivé na různé barvy světla - na modrou, zelenou a červenou. Pokud na naši sítnici dopadá světlo jedné z těchto barev, je drážděn pouze jeden druh čípků. Při dopadu jiných odstínů jsou drážděny čípky dva. Jsou-li například stejně drážděny čípky zelené a červené, náš mozek vidí žlutou barvu. Pokud ale ty červené podráždíme o polovinu více, mozek zaznamená oranžovou. Stejnoměrným drážděním všech tří druhů čípků pak vzniká bílá.

Světločivné buňky však na sítnici nejsou rozloženy stejnoměrně. Vůbec žádné například nejsou v tzv. slepé skvrně v zadní části oka, v místě výstupu zrakového nervu. Nejhustší výskyt čípků (tyčinky zde zcela chybějí) je naopak asi 4 mm od tohoto bodu, v tzv. žluté skvrně (macula). Pokud na toto místo dopadnou světelné paprsky, vidíme nejostřeji. Při dlouhodobém zaostřování na jeden bod, například při čtení, sledování televize či práci na počítači, dochází ovšem k přetěžování žluté skvrny, které se s věkem dále zhoršuje, až může přerůst v tzv. maculární degeneraci a skončit až slepotou.

Nejvíce tyčinek se nachází v okrajových částech sítnice.

Čočka

Čočka (lens), která nám umožňuje vidět ostře předměty v různé vzdálenosti, je tvarem podobná stejnojmenné luštěnině. Nachází se za duhovkou, kde je vlákny zavěšena na řasnaté tělísko. Za normálních okolností má tvar, který umožňuje vidění na dálku, tedy předměty vzdálené na více než 6 m. Pokud chceme zaostřit na blízký předmět, dochází ke stažení tzv. ciliárního svalu a následně k akomodaci - čočka se vyboulí, zvýší se lom paprsků odražených od pozorovaného předmětu, a ty se pak protnou na sítnici.

Tato schopnost akomodace ovšem může být narušena - díváme-li se na blízký předmět, čočka se dostatečně nezakřiví, paprsky se protnou až za sítnicí a blízký předmět vidíme rozmazaně. V takovém případě mluvíme o dalekozrakosti, čili hypermetropii (jde-li o ztrátu pružnosti způsobenou věkem, pak o vetchozrakosti neboli presbyopii). Jsou-li naopak svaly měnící zakřivení čočky v určité křeči (ať už vlivem přetěžování očí dlouhodobým zaostřováním na blízko či z emocionálních příčin), čočka je trvale vyboulená. Na blízko pak vidíme dobře, při pohledu do dálky se ale paprsky protnou před sítnicí a pohled jej rozmazaný. Mluvíme o krátkozrakosti, čili myopii.

Tyto oční vady koriguje klasická medicína pomocí brýlí, které však problém neřeší, pouze jej fixují a umožňují jeho další zhoršování. Jejich náprava je však možná, a to pomocí cviků pro trénink očních svalů(tzv. Batesova metoda) a prací na psychických problémech, které mohly příslušnou vadu způsobit.

Dochází-li k zakalení čočky (např. vlivem zhoršeného odvodu toxinů), mluvíme o tzv. šedém zákalu(katarakta).

Sklivec

Průhlednou rosolovitou hmotu propletenou průhlednými vlákny, která vyplňuje vnitřek oční koule, nazýváme sklivec (corpus vitreum). Tvoří se pouze v průběhu nitroděložního života, a je-li později poškozen, nemá schopnost regenerace.

Oční komory

Mezi rohovkou a duhovkou se nachází tzv. přední oční komora, mezi duhovkou a čočkou pak zadní oční komora. Oba tyto prostory jsou propojeny pomocí zornice a vyplněny komorovým mokem. Tato tekutina je produkována řasnatým tělískem, z něhož se dostává nejprve do zadní komory, poté do komory přední a odtud se vstřebává do žilního systému. Pokud je toto vstřebávání narušeno, komorový mok se hromadí a dochází ke zvýšení nitroočního tlaku. Vzniká tzv. zelený zákal (glaukom), který může končit až slepotou.

Okohybné svaly

Na oční kouli se upíná celkem šest svalů (čtyři přímé - horní, dolní, zevní a vnitřní - a dva šikmé). Jejich úkolem je nejen pohybovat očima, ale zároveň jsou schopny měnit tvar bulvy (konkrétně prodlužovat či zkracovat předozadní oční osu) a tím se spolu s čočkou výrazně podílejí na správném zaostřování. Jejich cíleným tréninkem (např. pomocí již zmíněné Batesovy metody) je proto možné výrazně upravit krátkozrakost či dalekozrakost.

Spojivka

Tato sliznicová blána kryje vnitřní plochu očních víček a odtud přechází na oční kouli. Vymezuje úzkou štěrbinu, tzv. spojivkový vak, který je naplněn slzami. Pokud do spojivky vnikne infekce, prach, nebo je podrážděna nadměrným slunečním zářením, vzniká její zánět.

Slzné ústrojí

Tento aparát produkuje tekutinu jménem slzy, která slouží k ochraně před infekcí, zvlhčování a výživě rohovky. Slzy jsou produkovány nejen při pláči, ale též při mrkání. Časté vědomé mrkání je proto důležitou prevencí řady očních obtíží - zejména při dlouhodobém soustředěném zaostřování na blízko, kdy dochází k omezení mrkání mimovolního.

Krátkozrakost

I když ještě před dvěma sty lety byla krátkozrakost (myopie) velmi vzácná, dnes jde o nejčastější oční vadu. Zatímco klasická medicína nepřipouští možnost její nápravy (pomineme-li laserové operace), alternativní medicínské směry ji dokáží léčit s poměrně vysokou úspěšností. Vycházejí totiž z toho, že vidění není pouhý mechanický proces, ale že úzce souvisí s naším vědomím a vnímáním sebe sama i okolního světa.

Jak krátkozrakost vzniká?

Na úsvitu lidské historie potřebovali naši předci dobře vidět především do dálky, ať už při lovu či obraně. Lidské oko je proto této skutečnosti dokonale přizpůsobené - pokud soustředěně na něco nezaostříme, je oční čočka zploštělá, takže vidíme jasně jen to, co je vzdálené více než 6 m.

Život v dnešní civilizaci nás ovšem nutí neustále zaostřovat na blízko - při čtení, práci na počítači, sledování televize apod. Naše oči ale nejsou takové zátěži přizpůsobené a díky tomu dochází k přetěžování ciliárního svalu, který svým stažením způsobuje vyboulení oční čočky, stejně jako vnějších očních svalů, které se na zaostřování podílejí změnou tvaru oční bulvy. Postupně se všechny tyto svalové skupiny mohou dostat do křeče, takže čočka zůstává trvale vyboulená a oční bulva prodloužená. Na blízko tedy vidíme ostře. Pozorujeme-li však vzdálené předměty, odražené paprsky se protnou před sítnicí a výsledný obraz je rozmazaný.

V roce 1969 například Dr. Young zjistil, že 59 % dětí Eskymáků trpí krátkozrakostí, zatímco v generaci jejich prakticky negramotných rodičů je touto vadou postiženo jen 5 % populace. V Japonsku se v letech 1940-60, kdy probíhala překotná industrializace, výskyt krátkozrakosti téměř ztrojnásobil. A v USA zase zaznamenali prudký nárůst této vady v období krátce po zahájení televizního vysílání.

Dnes trpí krátkozrakostí jen asi 1% batolat (zde je to obvykle podmíněno vrozeným špatným tvarem oční bulvy), po zahájení školní docházky ale její výskyt začíná prudce stoupat - to když dětské oči, doposud zvyklé svobodně a volně zaostřovat, jsou najednou dlouhé hodiny nuceny soustředit pohled do knih a sešitů.

Krátkozrakost a emoce

Začátkem minulého století přišel vynikající americký lékař William Bates poprvé s myšlenkou, že oční vady nemají svou příčinu pouze v mechanických faktorech způsobující špatný lom světla, ale že jsou kombinací fyzických, emocionálních a mentálních reakcí na nezdravé stresující okolí.

Rovněž moderní americké psychologické výzkumy naznačují, že krátkozrací lidé mají překvapivě shodné osobnostní charakteristiky: Většinou jde o osoby spíše introvertní, málo flexibilní, potlačující emocionální projevy, hůře komunikující s okolím, mající nízké sebevědomí a trpí strachem z budoucnosti. Hodně jim záleží na tom, jak vypadají v očích ostatních.

Americký badatel Jakob Liberman přitom poukazuje na to, že krátkozrakost úzce souvisí s emocí strachu. Pokud je například zvíře ohroženo, soustředí svoji pozornost plně na útok či únik. V tu chvíli neregistruje ve svém okolí zdroje potravy, ani případné sexuální partnery. Teprve když ohrožení skončí, může se věnovat i těmto aspektům života. Stejně lidé, když mají strach, soustřeďují svoji pozornost a jejich smyslové vnímání se zužuje. Pokud je ale jejich život provázen trvalými obavami, jejich pozornost je trvale soustředěná. Uzavírají se svému okolí, které vnímají jako zdroj nebezpečí, stejně jako smyslovým vjemům. Preferují centrální vidění na úkor periferního a zároveň vidí lépe blízké předměty (to co je v osobní, bezpečné vzdálenosti) než ty vzdálené (daleko v nebezpečném okolním světě). U většiny lidí lze také podle J. Libermana těsně předtím, než se u nich krátkozrakost projevila, vystopovat nějaký větší stresující zážitek.

Krátkozrakost je také spojena se strachem dívat se na určitou část naší osobnosti, na to, co nás děsí, na problémy, které nejsme schopni či ochotni řešit. A tato neochota vidět je pak na fyzické rovině zákonitě provázena zhoršením zraku. Pro velký počet lidí je proto snaha odložit brýle provázena řadou nepříjemných emočních stavů.

Centrální versus periferní vidění

Jdeme-li k očnímu lékaři, většinou vyšetřuje pouze naši schopnost tzv. centrálního vidění, což je aspekt vnitřního oka, který analyzuje a přesně zkoumá podrobnosti našeho světa. Periferní vidění, na které se zrakové testy zaměřují jen zřídka, je naproti tomu aspektem, který cítí svět jako celek. Rozsáhlá perspektiva oku umožňuje, aby souvisle prozkoumalo celou šířku zorného pole a rozhodlo se, co má z něj má postoupit do centra naší pozornosti.

Naše civilizace se totiž mimo jiné projevuje i tím, že nás nutí většinu času na něco úsilím zaostřovat. Jen minimálně naproti tomu necháváme oči volně bloudit. Tím dochází k přetěžování žluté skvrny, což je místo nejostřejšího vidění, a naše sítnicové, čili periferní vidění, je potlačeno. Důsledkem je nejen křeč očních svalů a následný vznik krátkozrakosti, ale též k postupné vyčerpávání pigmentů očních čípků, které může vést až k tzv. maculární degeneraci.

Ještě výrazněji se problém centrálního vidění projevuje, pokud nosíme brýle. Ty jsou totiž konstruovány tak, že jejich předepsaná síla je koncentrována přesně na střed oka. Tím nás tak nutí dívat se pouze centrálně, periferní vidění je prakticky vytěsněno.

A protože naše vidění úzce souvisí s naším vědomím, děje se něco podobného i v naší psychické rovině - trávíme život tím, že se koncentrujeme pouze na jeden jeho aspekt a stále o něco usilujeme. Soustředěné úsilí nám ale brání vnímat vše, co s cílem našeho konání nesouvisí, a tím se připravujeme o možnost vidět svět a prožívat život v celé jeho šíři a kráse. Průkopníci tzv. integrovaného, čili zenového vidění, zejména Robert Kaplan a Jacob Liberman to označují jako nerovnováhu mezi bytím a konáním: většinu času konáme, vynakládáme úsilí, abychom něčeho dosáhli, a jen málo prostě "jsme" a necháváme věci, aby volně přicházely k nám. Jak říká zmíněný J. Liberman: "Stejně jako většina lidí, i já jsem se vždy soustředil pouze na jednu věc v životě. Jednou to byl úspěch v povolání, vydělávání peněz nebo nalezení správné partnerky. Pokaždé ale, když jsem hledal jedno, propásl jsem všechno ostatní. Připadalo mi, jakoby důležité zkušenosti - zázraky - byly vždy pouze to, co jsem právě nehledal."

Terapie krátkozrakosti

Již od dob renesance používá klasická medicína k léčbě krátkozrakosti brýle, s konkávními čočkami, tzv. rozptylkami. Ty sníží lom světelných paprsků, které se tak při pohledu do dálky protnou tam, kde mají - na sítnici. Moderní medicína k tomu navíc přidala i možnost změny lomu světla pomocí zbroušení rohovky laserovou operací. Taková korekce zraku sice umožňuje ostrý pohled do dálky, nijak ovšem neřeší příčinu krátkozrakosti. Dokonce naopak - tím, že podporují křeč očních svalů, vytváří prostor pro další zhoršování zraku.

Lékaři přitom zcela přitom pomíjejí možnost, že krátkozrakost jde velmi úspěšně léčit (což by se ostatně mělo dělat i proto, že krátkozrací lidé mají až 6x vyšší pravděpodobnost, že onemocní šedým zákalem či maculární degenerací).

Průkopníkem nového pohledu na léčbu očních vad byl počátkem minulého století americký lékař Willliam Bates, na kterého od té doby navazuje celá řada lékařů a léčitelů po celém světě. Někteří z nich se ovšem ke škodě své i svých pacientů zaměřují pouze na trénink očí v podobě cvičení pro posílení a zlepšení koordinace očních svalů. Ta jsou samozřejmě důležitá, sama o sobě však k vyléčení krátkozrakosti ani jiné oční vady nevedou. Naše schopnost vidění je totiž úzce spjato s naším vědomím. A pouze změna vědomí je tedy tou správnou cestou ke zlepšení zraku.

Jak se zbavit brýlí

Když nám oční lékař řekne, že špatně vidíme a potřebujeme brýle, obvykle jeho slovům uvěříme a přestaneme doufat ve zlepšení. Zlepšování zraku je ve skutečnosti dynamickým procesem znovuoživení úsudku, vašeho vnitřního vztahu ke světu. Rozhodující a trvalou změnu ve vnější schopnosti vidět můžete dosáhnout až tehdy, když tento vnitřní proces prožijete a poznáte existenci nových možností.

Prvním, nejdůležitějším krokem je naučit se žít bez brýlí. Pokud si tuto možnost připustíte, nejspíš se ve vašem nitru ozvou hlasy, které budou říkat, že to není možné. Nesnažte se je násilím potlačovat, ale naopak jim naslouchejte. Jak už jsem řekli výše, brýle nám pomáhají spoluvytvářet ochranu před našimi strachy a před částí naší osobnosti, kterou si nechceme příliš připouštět. Když je sundáme a pokusíme se existovat bez nich, ztratíme ochrannou zeď a všechny tyto obavy a pochybnosti vyplují na povrch.

Položte si proto v klidu tyto otázky: "Chci opravdu změnit své vidění?" "Jak se budu cítit, když tuto změnu uskutečním?" "Jak se změní můj život, když budu jasně vidět bez brýlí?" Téměř každý, kdo brýle nosí, ucítí při hledání odpovědí silný neklid. Snažte se proto vypátrat, z čeho vaše obavy pramení. Zeptejte se svého vnitřního Já, co vám chce těmito pocity říci.

Dalším krokem pak je skutečně používání brýlí omezit. Mnozí lidé, kteří to udělají, zjišťují podstatné zlepšení své zrakové ostrosti. Ať už totiž máte jakýkoliv počet dioptrií, pravděpodobně nosíte zrakovou pomůcku ve větší míře, než je skutečně potřebné. Brýle, které lékaři předepisují, se totiž zakládají na nejhorších předpokladech pro jasné vidění. Ano, pokud řídíte auto za deštivé noci, potřebujete vidět co nejostřeji. Pokud ale například čtete za optimálních světelných podmínek, jíte, nakupujete, vaříte, čistíte si zuby apod., pravděpodobně se bez brýlí objedete (je-li vaše krátkozrakost opravdu vysoká, můžete si na tyto činnosti pořídit brýle o něco slabší).

Tím, že si sundáte brýle, umožníte očím, aby si znovu zvykly dívat se bez zrakové pomůcky. Ne vždy to půjde snadno - někdy zažijete náhlý okamžik zcela jasného vidění, později se vám zase bude zdát, že jsou vaše oči horší. Toto dynamické kolísání je znamením, že se zdravá funkce zraku znovu nastavuje po dlouholetém nucení k soustavnému zostřování. Uvolnění je prvním krokem k tomu, abyste znovu našli jasnou schopnost vidět. Zřeknutí se brýlí je také předpokladem k tomu, aby měla nějaký efekt i vlastní oční cvičení - když si totiž brýle nasadíte, oční svaly se znovu vrátí do křeče, která krátkozrakost způsobuje.

Začněte tím, že budete bez brýlí chodit na procházky do přírody. Při chůzi dýchejte zhluboka a vůlí na nic nezaostřujte. Nechte obrazy, aby k vám volně přicházely a zjišťujte pouze, co vidíte, bez toho, abyste to hodnotili ostrost vnímaného obrazu. Mějte se svýma očima trpělivost. Pokaždé, když se pokusíte vidět něco, co se vám zdá nejasné, dopřejte jim chvíli času, aby správně reagovaly a upamatovaly se na to, jak funguje přirozené vidění. Budete se divit, jak dobře dokážete vidět bez brýlí. A možná také zjistíte, že po své zrakové pomůcce znovu saháte především v situacích, kdy se cítíte bojácní a nejistí.

Co ještě můžete pro své oči udělat?

Kromě změny vědomí a snahy o zřeknutí se brýlí máte i řadu dalším možností, co můžete pro své oči udělat. První z nich jsou již zmiňované oční cviky, kterým věnujeme samostatný článek. A jaké jsou další?

Mrkání

Na význam této činnosti poprvé poukázal již zmiňovaný William Bates, který za důležitou příčinu chronických zrakových obtíží označil nehybnost očí, k níž nejčastěji dochází při soustředěném zaostřování anebo ve stresu (nošení brýlí přitom tuto nehybnost ještě více podporuje). Mrkání totiž nejen pomáhá produkovat slzy, které vyživují rohovku a pomáhají odstraňovat nahromaděné toxiny, ale též uvolňují víčka a jejich prostřednictvím celou oční bulvu. Pokud se tedy cítíte napjatí, unavení, nebo si sundáte brýle, několikrát rychle zamrkejte.

Bloudění očima

William Bates rovněž jako první zjistil, že zdravé oči se oproti těm nezdravým mnohem více uvolněně pohybují (především při pohledu do dálky). Jako důležitou součást terapie očních vad proto navrhoval stálé imitování nepřetržitého pohybu zdravých očí, například pomocí bloudění očima po okrajích a obrysech předmětů.

Volné zaostření

Tento termín zavedli propagátoři zenového vidění a v podstatě znamená nehledat nic a vidět všechno. Volné zaostření se dá označit také jako "nehodnotící" vidění, protože je to takový způsob dívání se, který dává všemu nový význam. Nevnímáte už pouze ty objekty, na které byste se obvykle soustředili, ale také "nedůležité" věci, které se obvykle snadno přehlédnou - včetně vás samotných jako dívajících se! V podstatě jde o jednu z forem tzv. zrakové meditace.


  • Masmi
  • Ott-Lite
  • Nasli
  • Medisana
  • Blue Step
  • Nasli Vision Friendly
  • Organic